Richard Wagner: Tristan a Isolda

„Nebezpečně fascinující, hrůzně a sladce nekonečné“ – tak charakterizoval Friedrich Nietzsche operu Tristan a Isolda, kterou Richard Wagner vytvořil v letech 1857–1859 na vlastní libreto. Opřel se v něm o epos Tristan und Isolt Gottfrieda von Strassburg (zemřel okolo roku 1210), který čerpal z keltské pověsti. O první provedení opery projevila zájem Dvorní opera ve Vídni. Po 70 zkouškách v letech 1862–1864 bylo ale dílo prohlášeno za neproveditelné. Teprve na zásah Wagnerova příznivce Ludvíka II. Bavorského dochází 10. 6. 1865 k premiéře v Mnichově pod taktovkou Hanse von Bülow. V budově Státní opery Praha byla opera Tristan a Isolda nově inscenována čtyřikrát, a to 1. 9. 1896, 31. 3. 1907, 9. 3. 1912 (v nastudování Alexandra Zemlinského) a 21. 6. 1934. Všechny inscenace se týkají tehdejšího Nového německého divadla. Tristan a Isolda se tak vrátí do této budovy po 76 letech!

• Záštitu nad inscenací převzala
  Společnost Richarda Wagnera Praha.

Premiéra: 20. 5. 2010

Ohlasy v tisku

Jan Latham-Koenig, hudební nastudování a dirigent

Hudba Richarda Wagnera, a zejména opera Tristan a Isolda, budou mít současnému divákovi vždy co říci. Žádná jiná opera, zkomponovaná v 19. století, neměla na vývoj západní hudební a divadelní kultury 20. století tak zásadní vliv. Mahler, Strauss, Schönberg a Puccini by dnes byli nemyslitelní bez revoluce v hudebním myšlení, kterou odstartoval právě Tristan. A proč tomu tak bylo? Protože otevírá naprosto nový svět neustále se proměňujících a neukotvených harmonií a kadencí, znamená počínající odklon od čisté tonality, ale především pro onu nijak nepotlačovanou smyslnost hudby. Dnes už víme, že Wagner pod vlivem vášnivých citů k Mathildě Wesendonck, ale zejména pod vlivem Schopenhauerových úvah o lásce (především myšlenky, že člověk dosáhne vytouženého vnitřního míru jedině tehdy, když se vzdá všech tužeb) složil dílo, jež je na filozofické rovině srovnatelné se Schopenhauerovým stěžejním spisem Svět jako vůle a představa. Snad jen s tím rozdílem, že díky hudbě a dramatu může mnohem více lidí dosáhnout onoho pocitu emocionálního obohacení. Neznám žádný jiný milostný duet, který by takovým způsobem vyjadřoval nespoutanou vášeň milenců, kteří musejí svůj vztah tajit, ale zároveň je to vášeň, která může skončit jedině smrtí. Harmonické bohatství a šíroké spektrum orchestrálních barev vytvářejí v Tristanovi a Isoldě extrémní napětí, díky němuž odcházejí diváci z představení v němém úžasu.

Marcelo Lombardero, režisér

Tristan a Isolda představuje lyrické dílo v tom nejhlubším smyslu. Jeho dramatická struktura je o to složitější, že děj se odehrává v hudbě, ne slovy. Hudba zde ve skutečnosti představuje zdroj a řídící linii divadelnosti, tudíž jevištní koncepce musí tudíž podporovat hudebně-dramatický rozvoj díla. Určitá divadelní nehybnost, jež je výsledkem samotné lyricko-dramatické struktury, by neměla být promarněna, naopak je třeba umocnit čas potřebný k její lepší asimilaci. Cílem našeho pojetí je dodat dílu vizuální dynamiku, a přispět tak k pochopení příběhu. K tomu využíváme určitá virtuální zařízení, pomáhající měnit scénu, která je jinak téměř stále fixní. Nepovažovali jsme za nutné přenést dílo do nějakého konkrétního období, využíváme syntézu mezi středověkem, Wagnerovou dobou a současností.

Diego Siliano, scéna

Protože z dramatického hlediska je toto dílo místy velmi statické, bylo naším prvotním záměrem dát Tristanovi a Isoldě dynamický vizuální základ, který by porušil tradiční tři podoby jeviště pro tři dějství. Abychom toho dosáhli, vycházíme z koncepce divadlo-film a rozdílná jeviště vytváříme prostřednictvím videoprojekce. Využívání této technologie není samo o sobě novátorské, avšak pro Tristana a Isoldu byla vytvořena specifická virtuální scénografie, umožňující měnit jeviště tak, aby scéna působila někdy realisticky, jindy snově. V inscenačně zvolené nadčasovosti vycházíme z estetických proudů a různých žánrových prostředků jako je dobrodružný film, komiks, 3D animace nebo kresba. Tyto nástroje nám slouží k vytvoření vlastní estetiky díla.

Luciana Gutman, kostýmy

Příběh lásky, touhy, pomsty, vykoupení a lidství Tristana a Isoldy lze najít v jakémkoliv období. „Liebestrank“ (nápoj lásky), překonávající morální zábrany, existuje přece v různých formách i dnes… Pojetí kostýmů dotváří základní vizuální koncepci, se kterou tvoří jednotný styl – ani historický, ani moderní. Jde o hledání syntézy mezi obdobím romantismu poloviny 19. století a současností, s určitým odkazem na kreslený příběh. V základním ladění vycházím z palety barev, která se nachází na jevišti, s výrazným akcentem na barevné tóny nehybného, těžkého, šedého moře.