Vladimír Nývlt

Scénograf

Životní a umělecká pouť scénografa Vladimíra Nývlta (1927–1995) vedla po ukončení studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové nejprve do divadla E. F. Buriana, kde se stal šéfem výpravy. Burian ovlivnil začínajícího umělce zejména v jeho vnímání jeviště jako architektury vycházející z podlahového členění a vrstvení scény. V té době se Vladimír Nývlt podílel na většině inscenací E. F. Buriana i dalších zde pracujících režisérů a jeho výtvarný styl postupně krystalizoval do podoby scény komponované z jednotlivých vysoce stylizovaných prvků a tvarů. Charakteristické rysy svojí tvorby rozvíjel od ledna 1983 jako scénograf Národního divadla, s nímž spolupracoval již od začátku 60. let. Na scénách Národního divadla se kromě několika činoher a baletů soustředil především na výpravy pro operu, ve většině případů ve spojení s názorově spřízněným režisérem Ladislavem Štrosem. Při společné tvorbě kladli oba umělci vysoké požadavky také na kostýmní stránku inscenací, kterou jim zprvu zajišťovali Marcel Pokorný, resp. Adolf Wenig, od roku 1981 pak téměř výhradně Josef Jelínek. Z tvůrčí dílny této trojice vzešla nejen dnes již legendární inscenace Verdiho La traviaty, ale řada dalších pozoruhodných realizací jako Čertova stěna, Falstaff, Zásnuby v klášteře, Hry o Marii nebo Rienzi. K mimořádnému úspěchu Verdiho Otella přispěla v roce 1991 Nývltova zcela oproštěná scéna v režii Dominika Neunera. Poslední scénografie Vladimíra Nývlta před jeho úmrtím v roce 1995 patřila Mozartově Kouzelné flétně, která se udržela na repertoáru Státní opery až do současnosti.