Michal Caban

Michal Caban (1961) – režisér, choreograf, ceremoniář, univerzální jevištní, filmový a televizní tvůrce. Po roční praxi ve Filmovém studiu Barrandov a studiu na Vysoké škole ekonomické (obor zahraniční obchod) se začal věnovat především autorské tvorbě.

Společně se svým bratrem Šimonem ještě v průběhu studií zakládají Baletní jednotku Křeč (1981), tanečně divadelní soubor známý i ze společných akcí divadelní generace Pražská 5, s nímž realizují divadelní představení, jednorázové multimediální akce, filmy a televizní pořady. Významným mezníkem v tvorbě Baletní jednotky Křeč bylo v roce 1983 účinkování ve filmu Amadeus Miloše Formana ve scéně Don Giovanni v choreografii Twyly Tharp. Následující série vlastních divadelních a audiovizuálních produkcí vyvrcholila koncem 80. let rockově-taneční událostí Show Tomáše Tracyho (1989). Baletní jednotka Křeč spolu s rockovou skupinou Laura a její tygři předvedly na mnohaúrovňové scéně tehdejšího Paláce kultury čtyřtisícovému davu hudebně vizuální podívanou, která strhávala k tanci a vyvolávala úžas. Dlouhodobá spolupráce se soubory Pražské pětky vyvrcholila v roce 1989 ve stejnojmenném povídkovém filmu Tomáše Vorla. Baletní jednotka Křeč v něm realizovala taneční film Barvy v choreografii a spolurežii Michala Cabana. S Baletní jednotkou Křeč i jinými tanečníky připravili Cabani choreografii tanečních nebo pohybových scén ve filmech, televizních pořadech a videoklipech, například ve filmu Kouř Tomáše Vorla (1991), Pražákům, těm je hej (1991) Karla Smyczeka a Michaela Kocába, v amerických filmech Duna (2000) a Children of Dune (2002).

V roce 1992 dokončili svůj první autorský celovečerní film Don Gio, expresivní hudební morálně kulturní horor na motivy opery W. A. Mozarta. Ve filmové tvorbě tak otevřeli dveře postmodernistické volnosti dílem, které reagovalo na proměny pražské porevoluční kulturní společnosti na základě mozartovsko-faustovského mýtu.

Šimon Caban spolupracoval s Operou Mozart na experimentálních inscenacích The Best Of Mozart (1990) a Serail Live! na základě hudby W. A. Mozarta. V roce 1994 vytvořil scénografie k úspěšnému muzikálu Má férová Josefína uváděném v Karlínském hudebním divadle a k baletnímu představení Romana Balogha Casanova v plzeňském Divadle J. K. Tyla.

Michal Caban spolupracoval jako choreograf s rakouskou hudebně-divadelní společností pro novou hudbu Arbos na operních a scénických koncertech Später Nachmittag im Paradies (1992), Die Versunkene Welt, O. T., Der Kaiser von Atlantis (1993), KAR (1994), které byly uváděny v rakouském Klagenfurtu, Salcburku, dále v SRN, Švýcarsku a Praze. Pro Československou televizi realizoval Michal Caban třídílný dokument o tanci a pohybu v Československu Možné cesty pohybu 1-3 (1991), speciální hudební pořad se skupinou Šum Svistu Tajný film (1991) a televizní zpracování inscenace opery Don Giovanni (1991) uváděné ve Stavovském divadle. Zatím poslední autorský film v režii Michala a výtvarném pojetí Šimona KusPoKusu (1998), složený ze sedmi pohybově výtvarných vizí, získal Zvláštní cenu poroty na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1998 a stejné ocenění na televizním festivalu IMZ Dance Screen 1999 v německém Kölnu.

V polovině 90. let Cabani režírovali netradiční módní přehlídku Simony Rybákové a Idy Saudkové, kterou se členy Pražské 5 a dalšími populárními herci a zpěváky uvedli pod názvem Fešnšou ze sekndhendu (1995). Televizní záznam této dnes již téměř kultovní události byl v České televizi mnohokrát reprízován. Poté se opět sešli s Baletní jednotkou Křeč k uvedení sentimentálně pozitivního divadelního představení Začínáme končit (1996), reflektující čas dětství, mládí a puberty. Zatím posledním scénickým projektem byla industriální vize Corpus sex Máchiňa (1999), vytvořená speciálně v rámci Mezinárodního divadelního festivalu „Čtyři + čtyři dny v pohybu“ v prostorách bývalých karlínských továrních hal.

V posledním desetiletí se Cabani stávají se svými spolupracovníky vyhledávaným autorským týmem pro řešení atypických jednorázových firemních prezentačních a slavnostních akcí, které se vyznačují originalitou, živou jevištní akcí a suverénní profesionální realizací. V letech 1995–2002 připravovali pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary architektonickou tvář, doprovodné akce a slavnostní ceremoniály, ve kterých pokračují až do současnosti. V roce 2000 natočili pro tento festival i filmovou znělku. Podobně spolupracovali s Českou televizí na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha (1999–2001), scénograficky a režijně se podíleli také na Cenách Akademie populární hudby (2000–2001).

V druhé polovině 90. let spolupracovali choreograficky (Michal) a pohybově (Šimon) na hudebních pořadech České televize v režii Jiřího Nekvasila. Tak vznikly hudební dokument Erwin Schulhoff – Zuby mi cvakají v rytmu shimmy (1995) a scénické bibeloty Bohuslava Martinů Slzy nože, Podivuhodný let (1998) a Hlas lesa (2000).

Šimon Caban za svou architektonickou tvorbu dostal několik ocenění v Grand prix architektury. Stále se ale vrací se ke scénografii, například v inscenaci Smetanovy opery Braniboři v Čechách v Národním divadle v roce 1997. Pro Státní operu Praha připravil scénu Boitovy opery Nerone (1998). Šimon Caban a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková se stali komisaři národní expozice, která získala na světové výstavě scénografie Pražské Quadriennale 1999 pro Českou republiku poprvé v historii nejvyšší ocenění Zlatou trigu. Ve stejném roce realizuje Šimon Caban scénu pro muzikál Hamlet Janka Ledeckého, uváděný v Divadle Kalich, kde o dva roky později navrhuje scénu i režíruje další muzikál Janka Ledeckého Galileo, s kostýmy navrženými Simonou Rybákovou. Tamtéž uvádí komorní drama Baronky Michaela Mackenzieho opět ve své scénografii a režii a v kostýmech Simony Rybákové. Oba navrhují scénu a kostýmy pro představení Ta spoušť (Divadlo bez zábradlí, 2001) a Čekání na Godota (Činoherní klub, 2002). Poslední společnou prací Michala a Šimona Cabanových a Simony Rybákové byla opera Příhody Lišky Bystroušky Leoše Janáčka realizovaná v roce 2003 v Národním divadle v Praze.