Molière: Lékařem proti své vůli (Francouzské barokní divadlo)

Inscenátoři

• Režie: Jean-Denis Monory
• Výtvarník scény: Charlotte Smoos
• Kostýmy: Chantal Rousseau, Genevieve David
• Choreografie: Juliette Rasa
• Světelný design: Pascale Deneu
• Asistent režie: Mariline Gourdon

Obsazení

• Sganarelle: Julien Cigana
• Martine / Perrin: Mariline Gourdon
• Mr. Robert / Léandre: Lauri Lupi
• Valére / Thibaut: Raphaël Beauville
• Jacqueline: Bénédicte Lavocat
• Lucas: Bastien Ossard
• Géronte: Christian Joubert
• Lucinde: Ségolène Van Der Straten
• komediant: Jean-Denis Monory

Hudební doprovod

• teorba: Manuel De Grange
• viola da gamba: Hana Fleková

Večer 6. srpna se Státní opera v Praze na chvíli přenese do roku 1666, neboť tento den byla v Paříži premiérována slavná Moliérova komedie Lékařem proti své vůli. O iluzi návratu do atmosféry barokního divadla se pokusí divadelní společnost La Fabrique à théâtre a režisér Jean Denis Monory. Ovšem francouzské barokní divadlo, to není jen Moliérova básnivá francouzština (samozřejmě s českými titulky) a děj plný zvratů a intrik, ale také propracovaná gestika a choreografie, svit svíček na jevišti, pestrost kostýmů a stále znějící hudba. Výsledkem je pak bohatý, přitom však čistý, od nánosů let oproštěný divadelní tvar, plný sugestivní síly.

„Barokní divadlo nám svou formou nabízí nové (a přitom tak dávné) čtení oněch velkých textů francouzského repertoáru, jakési výmluvné oprášení, jež vyzývá diváka nejen k cestování časem, ale i k tomu, aby odložil rozum stranou a nechal se dojmout.“

Jean-Denis Monory

Projekt je plodem dlouholeté spolupráce instituce Collegium Marianum se stálými francouzskými partnery, zejména s Francouzským institutem v Praze a Festivalem v Sablé. Partnerem projektu je Modrá pyramida stavební spořitelna. Představení se bude konat v rámci 9. mezinárodního hudebního festivalu Letní slavnosti staré hudby.

• Více informaci na www.moliere.cz
• Vstupenky na představení

Stručný děj

Jedna z nejlepších Molièrových frašek si bere na mušku lékařské povolání, hypochondrii, mastičkáře a různé šarlatány, ale i falešné a hloupé měšťanské způsoby, kterých vždycky bylo, je a bude dost všude kolem nás. Hlavním hrdinou komedie je obyčejný drvoštěp Sganarel, který se vlivem jednoho velkého nedorozumění stane lékařem, aniž by o to stál. Svůj lékařský um je pak navíc nucen uplatnit v domě bohatého Geronta při léčbě jeho dcery Lucindy, která z nešťastné lásky „onemocněla“ němotou. Začíná tak kolotoč omylů, nedopatření a zmatků, které pro Sganarela skončí téměř tragicky: jen o fous unikne šibenici...

Co je to „barokní divadlo“?

Je to snad nějaká předem daná osnova? Je to umění pokryté vrstvou prachu? Pro mě neexistuje nic konkrétnějšího a modernějšího než toto divadlo. Od té doby, kdy jsem objevil jazyk scénického umění 17. století – zejména díky informacím praktického badatele Eugèna Greena a díky mnoha zkušenostem s herci –, se mi básnické a divadelní texty tohoto století jeví pod novým a poutavým úhlem. Toto zvláštní nové pojetí nás zavádí do světa, v němž neexistuje psychologická analýza, kde romantický sentimentalismus mizí, aby uvolnil místo neskonale krásné duši básníka. Na představení se podílejí všechny naše smysly: stejně jako v indickém divadle Kutyiattam prochází příběh básníka doslova hercovým srdcem, aby pak prostřednictvím těla a hlasu zasáhl diváka.

Bohaté odstínění a variace hlasu, úzce spjaté s kodifikovanou gestikou (symbolickou či demonstrativní), prosvětlují k našemu většímu potěšení Racinovu poetičnost nebo Molièrovu komičnost. Je to vskutku štěstí moci se nechat uhranout krásou pohledu, krásou jedné ruky symbolizující smrt a druhé představující lásku, krásou slova, zabarvením hlasu, noty, která rozechvěje jako pohlazení...

Jean-Denis Monory

Režie

Pro přístup Jeana-Denise Monoryho je charakteristické hledání dobových dokumentů – rytin a ilustrací, originálních textů, gestických abeced, partitur... Práce celého souboru spočívá na třech doplňujících se a neoddělitelných osách:

• hudba a rytmika textů ve verši a próze 17. století
• barokní gestika
• vnitřní energie, dech, hlas, pohled, frontální hraní

Barokní dikce

Barokní výslovnost od herců vyžaduje, aby respektovali pravidla deklamace. Zásadní úlohu hraje rovněž interpunkce: tečka, čárka, tři tečky... to všechno nejsou indikace pro čtení potichu, pro čtení „gramatické“, nýbrž jsou to značky znamenající čas, odmlky, nádechy, tak jako v hudební partituře. Je to text, který je napsán pouze ke čtení nahlas. Herec, který se takto podřídí práci hudebníka, objeví nové a neobvyklé hlasové škály, jež v něm spontánně vyvolají čiré, nepsychologické emoce, a zprůzrační porozumění slovům i celé hře.

Choreografie gesta

V barokním divadle je i to nejmenší gesto nositelem významu, stejně jako slova: postavení prstů, rukou i těla má symbolický význam nebo vyjadřuje určitou myšlenku, nějaký pocit. Gestika se vytváří ve vztahu k intenzitě, rytmu a významu textu a tvoří opravdovou abecedu těla. Choreografie všech pozic, gest a postojů vlastně utváří divadelní režii a svou čistotou a stavbou připomíná sochařské a malířské umění italských a francouzských mistrů 16. a 17. století, jako je Caravaggio, Bernin nebo Poussin či Lahyre... Tato zvláštní choreografie vyžaduje od herce velkou kázeň, aby se dosáhlo výsledku s velkou básnickou silou.