Jules Massenet: Don Quichotte

Ve spolupráci s Katedrou pantomimy Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Spoluúčinkují akrobaté souboru SACRA CIRCUS, Praha.

Hrdinkami oper i oratorií Julese Masseneta byly převážně ženy, jak už napovídají samy názvy jeho děl: Thaïs, Hérodias, Navařanka, Sapfo, Ariane, Thérese, Grisélidis, Popelka, Kleopatra, Manon či Máří Magdaléna (ve stejnojmenném oratoriu). Hrdinou poslední Massenetovy opery se však přece jen stal muž. Byl jím Don Quichotte, opera nesla podtitul „heroická komedie“. Předlohou Massenetova libretisty Henriho Caina byla francouzská dramatizace Cervantesovy předlohy z pera Massenetova současníka Jacquese Le Lorrain Rytíř dlouhé postavy (Le Chevalier de la longue figure). Roli Don Quichotta napsal autor přímo na tělo legendárnímu ruskému basistovi Fjodoru Šaljapinovi. Ten v ní exceloval při premiéře 19. 2. 1910 v Monte Carlu a bezesporu to byl on, kdo se zasloužil o rozšíření a obecné známosti této opery. Hostoval v ní i v Národním divadle v Praze, 1. 6. 1934. V budově Státní opery Praha byl Don Quichotte uveden jednou, v letech 1965–1967 v tehdejším Smetanově divadle, a sice v nastudování dirigenta Alberta Rosena, v režii Luďka Mandause s Eduardem Hakenem a Jaroslavem Horáčkem v titulní roli a Karlem Bermanem a Daliborem Jedličkou v roli Sancha Panzy.

Premiéra: 18. 3. 2010

Ohlasy v tisku

Slovo režiséra

Když jsme se scénografem Danielem Dvořákem přemýšleli o režijně-scénografické koncepci, chtěli jsme se vyhnout klišé zavedených představ Dona Quichotta – v brnění a s kopím, jak rytíře známe z kreseb francouzského malíře Gustava Doré. Naším cílem bylo najít tvar scénického obrazu, který je přítomen v Massenetově lyrické hudbě, zachytit pocity smutku a nostalgie a zároveň i realitu, která přechází do fantazie, aniž si toho všimneme. Nakonec jsme našli inspiraci v atmosféře italského filmového neorealismu přelomu 50. a 60. let a také trochu v tvorbě Federika Felliniho z té doby. Najednou jsme zde pocítili stejný pocit jako v Massenetově hudbě – smutek a zároveň snovost, realitu i touhu po iluzi. Zvolili jsme téměř prázdné jeviště, které znázorňuje jakýsi pozemek za filmovým studiem. Ale vše vnímáme pouze v rovině pocitové, můžeme být také někde úplně jinde, je to hlavně magický prostor divadelní metafory. Jsme v mezičase – jakoby skončilo natáčení jednoho filmu a natáčení druhého se teprve připravuje. Skončila jedna iluze a druhá se teprve chystá. Dulcinea, dívka jako z italských filmů, možná herečka, možná ne, Don Quichotte a Sancho Panza jsou vysloužilí klauni, které už vlastně nikdo nepotřebuje, jejich sláva, byla-li někdy nějaká, je minulostí. Někdy se jim zasmějeme, ale zároveň s nimi máme soucit, umíme je však i chladnokrevně využívat. Nicméně obě postavy se v podobě, jak ji známe z Doréových ilustrací, občas na jevišti objeví – jako zrcadlo našich dvou klaunů, jako další součást snové roviny.

Ta neurčitá hranice mezi iluzí a realitou vyjadřuje, že hlavním mottem naší inscenace je, a tím se vracím k výše řečenému, vyjádření pocitů a atmosféry Massenetovy lyrické hudby. Pochopitelně jsou v ní zastoupeny i epické složky: lidová taneční veselice v 1. dějství, zápletka s náhrdelníkem a bandity v 3. dějství a slavnost u Dulciney ve 4. dějství, kde se schází dekadentní společnost jakoby z Felliniho Sladkého života. Ale i ta málo pravděpodobná scéna s bandity se vejde a celkově odpovídá naší koncepci: je v ní kus pravdy (i sebevětšího darebáka může zlomit nějaké dobro) i kus velké iluze, že by se to mohlo opravdu stát.

Quichottovou Rosinantou je v naší inscenaci Fiat 500 se stahovací střechou, Sanchovým oslem pak motocykl. I to zapadá do atmosféry italských filmů 50. a 60. let. Fiat i motocykl, to je vlastně vyjádření road movie, putování za iluzí… Takové zvláštní pábitelství, kdy Quichotte bloudí světem hnán touhou po ideálu; nakonec o iluze přijde – a umírá. Už není kam putovat.

Jiří Nekvasil