Bohuslav Martinů Gala

Slavnostní koncert k 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů (Polička 8. 12. 1890 – Liestal 28. 8. 1959) představuje Martinů tvorbu v průsečíku 43 let (od roku 1915 do roku 1958) a zároveň chce připomenout sepětí dnešní Státní opery Praha se slavnou historií její divadelní budovy.

Obsazení

• Charles Olivieri-Munroe – dirigent
• Simona Houda-Šaturová – soprán
• Svatopluk Sem – baryton
• Martin Šrejma – tenor
• Orchestr a sbor Státní opery Praha

Program

Skála

symfonické preludium pro velký orchestr

Commedia dell'arte

orchestrální suita z 1. dějství opery Divadlo za bránou

Saltarelo / Saltarello

z opery Mirandolina

Sinfonia č. 1

předehra k opeře Ariadna

Árie Ariadny

přestávka

Nokturno č. 1 fis moll

světová premiéra

Česká rapsódie

kantáta pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany

Etapa Nového německého divadla (1888–1938) je reprezentována úvodním symfonickým preludiem Skála, které si z podnětu svého šéfdirigenta Georga Szélla, v letech 1929–1937 šéfa opery Nového německého divadla, objednal u Martinů Cleveland Orchestra k 40. výročí svého založení. Zadání na dvanáctiminutovou skladbu skladatele zaskočilo: „...jak se zdá, nemáme kromě ouvertury nebo symfonické básně žádnou jinou formu v hudbě, která by vyplnila 12 minut. Ostatně ani ouvertura ani symfonická báseň nejsou formy a také se mi nehodí. Nakonec to bude stejně symfonická báseň, ale s velmi vágním programem...“, psal Miloši Šafránkovi v březnu 1957. Program však přece jen našel: v Americké hudební akademii v Římě, kde v letech 1957/1958 působil jako rezidenční skladatel, objevil knihu Nathaniela Mortona New England’s Memorial s vyprávěním prvního guvernéra Nové Anglie Williama Bradforda (1588–1657) o přistání anglických osadníků v roce 1619 u Plymouthské skály. Skladatel, který léta 1941–1953 prožil převážně v USA, v cestě anglických „Otců poutníků“ do Ameriky „s věčnou nadějí na lepší život pro ně samé i pro kohokoli jiného“ spatřoval analogii k vlastnímu osudu. Jednovětou, z velké části meditativní Skálu, jíž dal podtitul symfonické preludium, uvedl Georg Széll a Cleveland Orchestra ve světové premiéře 17. 4. 1958. V Praze zazněla skladba poprvé 22. 5. 1961 v provedení Symfonického orchestru FOK za řízení Bohumíra Lišky na MHF Pražské jaro.

Divadlo miloval Martinů už od dětství. Čtrnáct dokončených oper od prvotiny Voják a tanečnice (1926 – 1927) až po Řecké pašije (1954 – 1959) využívá nejrůznějších zdrojů (od italského a anglického renesančního madrigalu, italské barokní opery po francouzský impresionismus a jazzovou hudbu 20. let, to vše důmyslně propojené s melodikou moravských lidových písní) a předkládá nejrůznější formy (opera buffa, surrealistická hříčka i surrealistické drama, opera-film, středověké mirákly, rozhlasové a televizní opery, opera-balet, lyrické drama). V Divadle za bránou Martinů zamířil k počátkům novodobého divadla, ke commedii dell’arte (tento titul také vepsal do záhlaví rukopisné partitury). První dějství, baletní pantomima, se opírá o postavy a zápletky známé z pantomim „největšího z pierotů“, Jeana Gasparda Debureaua, 2. a 3. dějství – opera buffa na skladatelovo libreta s využitím předloh lidové poezie a Molièrovy hry Létající doktor (Le Médecin volant) – přenáší tento pantomimický námět do českého prostředí: „... Není to nic jiného než divadlo, scéna na trhu, na jarmarku, za městem, kam večer všichni obyvatelé se jdou pobavit. Tedy jakési kočovné divadlo... Je veselé, nespoutané, bez problému a chce pobavit. Spíše tedy určitá improvizace herecká a scénická, jako tomu bylo v italské komedii“, napsal Martinů do brněnského Divadelního listu 16. 9. 1935. Premiéra opery, komponované ve Francii v letech 1935/36, se uskutečnila 20. 9. 1936 v Brně. Orchestrální suitu upravil pro koncertní účely Miloš Říha (1906 – 1973), dirigent a žák Václava Talicha, působící později především jako sbormistr.

Éru Smetanova divadla (1949–1992) připomene orchestrální Saltarello z opery Mirandolina, jejíž světová premiéra se uskutečnila právě na této scéně před 50 lety, 17. 5. 1959, s dirigentem Václavem Kašlíkem a jedinečnou Mariou Tauberovou v titulní roli. V roce 1953 dostává Martinů od newyorské Guggenheimovy nadace roční stipendium, které mu umožňuje návrat z Ameriky do Evropy. Od podzimu 1953 žije se svou manželkou Charlottou v Nice ve vile jejich přítele, malíře Josefa Šímy, a koncem roku konečně nachází námět na operu, jíž chce Guggenheimově nadaci její tvůrčí podporu splatit. Komponuje na italský text, který si sám napsal podle slavné hry Carla Goldoniho La Locandiera (Paní hostinská) z roku 1773. Vtipnou operu buffu, nazvanou podle hlavní hrdinky, temperamentní hostinské Mirandoliny, dokončil v Nice 1. 7. 1954. Před 3. jednání umístil skvělou stylizaci oblíbeného italského tance v živém šestiosminovém taktu (použil ho i Felix Mendelssohn-Bartholdy v poslední větě své Italské symfonie) – je to Saltarello, populární i jako samostatné koncertní číslo. Spjaté s ústřední hudební myš­lenkou provázející postavu Mirandoliny překypuje strhujícím tempem a skvěle koresponduje s atmosférou celé opery – sluncem prozářené Itálie, kterou Martinů miloval.

Podle divadelní hry svého inspirátora a přítele, francouzského dramatika Georgese Neveuxe Theseovo putování (Le Voyage de Thésée) z roku 1943 si napsal Martinů sám francouzské libreto k jednoaktové opeře Ariane (Ariadna). Složil ji v době práce na svém chef d’oeuvre, Řeckých pašijích, během jednoho měsíce (13. 5.–15. 6. 1958) ve švýcarském Schönenbergu, kde se svou ženou Charlottou bydlel u Paula a Maji Sacherových. Antický příběh o Ariadně patří v operní literatuře k nejstarším a nejoblíbenějším – od Claudia Monteverdiho (L’Arianna, 1608) přes Georga Friedricha Händela (Arianna in Creta, 1734) k Julesu Massenetovi (Ariane, 1906), Richardu Straussovi (Ariadne auf Naxos, 1912), Dariu Milhaudovi (L’Abandon d’Ariane, 1927) či Alexandru Goehrovi (Arianna, 1995). V Martinů opeře je Theseův boj s Minotaurem bojem se sebou samým; Minotaurus je jeho druhé já, které Theseus musí zabít – musí zabít Thesea, jenž miluje ženu. Theseus nakonec sám nad sebou vítězí (Minotaura usmrtí) a z Knossu odplouvá. Ariadnu koncipoval Martinů jako barokní monodii s instrumentálními úseky (tři Sinfonie) a uzavřenými scénami (tři obrazy a závěrečná árie). Součástí úvodní Sinfonie č. 1 je prolog před oponou, v němž Strážce města Knóssos oznamuje, že se od racka dozvěděl o blížící se lodi s černou plachtou a sedmi mladíky (z Athén). „Thesee, naposledy se nadechnu, abych měla sílu dát ti sbohem,“ loučí se Ariadna s Theseem ve strhujícím závěrečném lamentu, které zabírá téměř 1/5 třiačtyřicetiminutové opery. Podle skladatelovy ženy měl Martinů při komponování virtuózního partu Ariadny na mysli Marii Callas – její pěvecké umění i výjimečnou schopnost výrazové charakteristiky role. Premiéry opery (Gelsenkirchen 2. 3. 1961) se již nedožil.

I ve skladatelově rodné Poličce bylo jasné, že s blížícím se koncem 1. světové války a porážkou Trojspolku (tedy i Rakouska-Uherska) nastává pro český národ naděje na státní svrchovanost. Začátkem roku 1918 žádá Martinů svého přítele Stanislava Nováka, koncertního mistra České filharmonie, aby mu do Poličky poslal partituru Smetanovy Mé vlasti a Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu. Musí „teď udělat nějaký český werk, jasný, nic složitého“, jak píše Stanislavu Novákovi, „Českou rapsodii, velký orchestr s barytonovým sólem a sborem... na konci Svatý Václave, což je překrásný chorál...“ Podobně jako v době 2. světové války i o 20 let předtím se čeští skladatelé obracejí k symbolu české národní hudby, k Bedřichu Smetanovi, a ani Česká rapsodie smetanovské tóny neskrývá. Manifestace vlastenectví je obsažena nejen ve slavné melodii svatováclavského chorálu, ale i v dedikaci tehdy uznávanému mluvčímu národa, spisovateli Aloisi Jiráskovi, a v textových předlohách: žalmu 23 (podle kněze jednoty bratrské a překladatele žalmů Bible kralické Jiřího Strejce: „Hospodin ráčí sám pastýř můj býti“), básni Jaroslava Vrchlického Čechy a zmíněném svatováclavském chorálu. Kantáta začíná orchestrální předehrou s výrazným uplatněním základního tématu skladby, svatováclavského chorálu („utrpení, boj“, jak píše Martinů ve výkladu ke skladbě). Následuje sbor na text žalmu 23 („modlitba celého národa“), nejprve a cappella, v druhé části s doprovodem varhan. Orchestr („motiv svobody, vítězství, v plné síle horen“) je přechodem do finálního třetího dílu, kdy po úvodních harfách nastupuje rozsáhlé barytonové sólo na text Vrchlického básně („hymnus na krásu vlasti a na víru ve vítězství“) a graduje s přispěním sboru a varhan až k mohutnému, široce rozpracovanému svatováclavskému chorálu, do něhož je v barytonovém sólu zakomponován závěr Vrchlického básně („návrat českého knížete Václava a nové budoucnosti, toužené Svobody“). Českou rapsodii, kterou Martinů napsal v Poličce v květnu a červnu 1918, uvedla poprvé Česká filharmonie pod taktovkou Ludvíka Vítězslava Čelanského 12. 1. 1919; druhého provedení 24. 1. 1919 se zúčastnil prezident T. G. Masaryk.

Ozvláštněním dnešního programu je světová premiéra orchestrálního Nokturna č. 1 fis moll, které Martinů složil roku 1915 v Poličce. Komponoval od svých 13 let – bez naděje, že by jeho skladby někdo posoudil, natož je provedl či vydal. Naštěstí rukopisy některých z nich zůstaly uchovány v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. To je případ i krátké šestnáctistránkové partitury Nokturna č. 1 fis moll, které do tisku připravila Sandra Srnková Bergmannová a v září 2009 vydalo Editio Bärenreiter Praha. Skladba, jíž dominuje melancholický zpěv sólové violy (její melodii přebírají v závěru sólové housle), nezapře vliv největší hudební lásky mladého Martinů – Clauda Debussyho a patří k Martinů nejzajímavějším raným opusům.