Premiéry

Ve spolupráci s Katedrou pantomimy Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Spoluúčinkují akrobaté souboru SACRA CIRCUS, Praha.

Hrdinkami oper i oratorií Julese Masseneta byly převážně ženy, jak už napovídají samy názvy jeho děl: Thaïs, Hérodias, Navařanka, Sapfo, Ariane, Thérese, Grisélidis, Popelka, Kleopatra, Manon či Máří Magdaléna (ve stejnojmenném oratoriu). Hrdinou poslední Massenetovy opery se však přece jen stal muž. Byl jím Don Quichotte, opera nesla podtitul „heroická komedie“. Předlohou Massenetova libretisty Henriho Caina byla francouzská dramatizace Cervantesovy předlohy z pera Massenetova současníka Jacquese Le Lorrain Rytíř dlouhé postavy (Le Chevalier de la longue figure). Roli Don Quichotta napsal autor přímo na tělo legendárnímu ruskému basistovi Fjodoru Šaljapinovi. Ten v ní exceloval při premiéře 19. 2. 1910 v Monte Carlu a bezesporu to byl on, kdo se zasloužil o rozšíření a obecné známosti této opery. Hostoval v ní i v Národním divadle v Praze, 1. 6. 1934. V budově Státní opery Praha byl Don Quichotte uveden jednou, v letech 1965–1967 v tehdejším Smetanově divadle, a sice v nastudování dirigenta Alberta Rosena, v režii Luďka Mandause s Eduardem Hakenem a Jaroslavem Horáčkem v titulní roli a Karlem Bermanem a Daliborem Jedličkou v roli Sancha Panzy.

„Nebezpečně fascinující, hrůzně a sladce nekonečné“ – tak charakterizoval Friedrich Nietzsche operu Tristan a Isolda, kterou Richard Wagner vytvořil v letech 1857–1859 na vlastní libreto. Opřel se v něm o epos Tristan und Isolt Gottfrieda von Strassburg (zemřel okolo roku 1210), který čerpal z keltské pověsti. O první provedení opery projevila zájem Dvorní opera ve Vídni. Po 70 zkouškách v letech 1862–1864 bylo ale dílo prohlášeno za neproveditelné. Teprve na zásah Wagnerova příznivce Ludvíka II. Bavorského dochází 10. 6. 1865 k premiéře v Mnichově pod taktovkou Hanse von Bülow. V budově Státní opery Praha byla opera Tristan a Isolda nově inscenována čtyřikrát, a to 1. 9. 1896, 31. 3. 1907, 9. 3. 1912 (v nastudování Alexandra Zemlinského) a 21. 6. 1934. Všechny inscenace se týkají tehdejšího Nového německého divadla. Tristan a Isolda se tak vrátí do této budovy po 76 letech!

Životní osudy zakladatele německé romantické opery Carla Marii von Webera byly do značné míry spjaty s českými zeměmi. V letech 1813 – 1816 působil jako kapelník v pražském Stavovském divadle, zamiloval se tu do herečky a zpěvačky Caroliny Brandtové, s níž se v roce 1817 v pražském kostele sv. Jindřicha oženil, několikrát se léčil v Karlových Varech. Do Čech zasadil i děj své nejslavnější opery Čarostřelec. Poslední operu Tři Pintové na libreto Theodora Hella stačil pouze rozpracovat. Dokončení se na přání skladatelova vnuka Carla ujal v roce 1887 Gustav Mahler. Doplnil hudbu z jiných Weberových prací a přidal vlastní, založenou na Weberových tématech. Mahler dirigoval světovou premiéru opery 20. 1. 1888 v Lipsku a o osm měsíců později ji uvedl 18. 8. v Novém německém divadle (dnes Státní opera Praha). Zápletka opery využívá oblíbené záměny osob, v tomto případě dokonce trojí: za bohatého neotesaného statkáře Dona Pinta se postupně vydávají dva mladíci, Don Gaston a Gomez. Úspěšně překazí Pintovy námluvy u krásné Donny Clarissy, která miluje Gomeze. Že opera skončí happy endem, netřeba dodávat.

Straussova nejpopulárnější opera Růžový kavalír (i když vhodnější český překlad by byl Kavalír s růží) fascinuje publikum od své premiéry 26. 1. 1911 v Drážďanech. Ta způsobila takovou senzaci, že železnice musely rozšířit vlaková spojení, aby se do Drážďan dostalo množství zájemců z celé Evropy. Po krvavých tragédiích Salome a Elektra se Strauss rozhodl napsat komedii, která bude moderní verzí Figarovy svatby; sám Růžového kavalíra nazval „mozartovskou“ operou. O text požádal svého nejlepšího libretistu Hugo von Hofmannsthala; oba jsou považováni za nejslavnější tvůrčí dvojici po Mozartovi s Lorenzem da Ponte. Opera nabízí komický příběh plný záměn, do kterého jsou zapleteny čtyři hlavní postavy: Maršálka, její mladý milenec Oktavián, baron Ochs a jeho potenciální snoubenka Sofie. Četné valčíkové melodie tvoří kontrast k tereziánské Vídni, v níž se děj odehrává; „rokoková atmosféra“ působí vědomě anachronicky. Skrze Maršálku, ohlížející se za svým mládím, probleskuje i hluboká melancholie, signalizující konec jedné epochy, a to nejen v našem operním příběhu. Richard Strauss patřil ke kmenovým autorům Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha), kde byl Růžový kavalír inscenován šestkrát (poprvé 7. 6. 1914), z toho třikrát v nastudování Alexandra Zemlinského. Strauss sám zde tuto operu dirigoval 18. 6. 1922. V další éře naší divadelní budovy, ve Smetanově divadle, byl Růžový kavalír uveden jednou v nastudování Rudolfa Vašaty a v režii Karla Jerneka; od 31. 1. 1964 do 19. 3. 1968 se uskutečnilo 53 repríz.

Jeden z nejúspěšnějších evropských choreografů současnosti Yuri Vámos proslul originálními adaptacemi klasických baletů, jako je Louskáček, Romeo a Julie či Spartakus. Ve své verzi Čajkovského Spící krasavice přetransformoval v úzké spolupráci s výtvarníkem Michaelem Scottem klasický pohádkový námět ve velkolepé taneční drama o šťastném životě i tragickém zániku carské rodiny. Výjevy baletu u dvora spojuje se zjevem Anny Anderson, která prožila celý život v představě, že je carskou dcerou. Noblesní scény z vladařského paláce se ve vzpomínkách Anny Anderson-Anastasie proměňují v obrazy nevinného dětství v nádheře, a také v reminiscenci na klasický ruský balet s celou jeho virtuozitou. Představení slibuje nevšední zážitek pro milovníky silných příběhů i pro obdivovatele špičkového baletního mistrovství.

Slavný dvouaktový balet éry romantismu podle námětu německého básníka Heinricha Heina stojí na kontrastu světa lidského s nadpřirozeným. Příběh půvabné venkovské dívky, která zemře v zoufalství z nešťastné lásky a její duše se po smrti změní ve vílu, je doprovázen líbeznou hudbou A. Ch. Adama plnou snadno zapamatovatelných melodií. Světová premiéra v Pařížské opeře v roce 1841 se setkala s vynikajícím ohlasem a Giselle jako jeden z mála romantických titulů přežila dobu svého vzniku a zařadila se k nadčasovým hodnotám. Dvouaktový balet, postavený v duchu romantické estetiky na kontrastu světa lidského s nadpřirozeným. Balet Státní opery Praha uvede Giselle v tradiční verzi, tak jak ji znají diváci po celém světě a jak v ní excelovali a excelují světové primabaleríny a nejvěhlasnější tanečníci oboru danceur noble.

Slavnostní koncert k 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů (Polička 8. 12. 1890 – Liestal 28. 8. 1959) představuje Martinů tvorbu v průsečíku 43 let (od roku 1915 do roku 1958) a zároveň chce připomenout sepětí dnešní Státní opery Praha se slavnou historií její divadelní budovy.

Písňový text o 1600 verších s hudbou Petra Hapky na jevišti Státní opery Kudykam je divadelní hra ve verších, které se dílem zpívají a dílem mluví: s trochou nadsázky „divadlo jedna báseň“.

Děj je duchovní cestou hrdiny (Martin), jehož na počátku potkáváme v jeho pokojíku „Penziónu Svět“. Má se spokojit se svým „jistým“, anebo se vyklonit do nejistoty a do víru příležitostí i hrozeb, který správně tuší za dveřmi svého pokoje? Má následovat strýce, který se na takovou cestu kdysi údajně vydal a prý dospěl z pátého suterénu až kamsi nezměrně vysoko, možná až do přízemí? A má-li se k tomu odhodlat, bude vědět kudy kam?

Jakmile si Martin tu otázku položí, ocitne se tváří v tvář svému zhmotněnému přání v podobě Kudykama – ten se mu nabídne jako průvodce. Slíbí, že Martinovi bude podávat návrhy dalšího postupu, volbu konkrétních kroků nicméně ponechá na něm. Martin přitaká, a tak se stává žákem vskutku bizarního Mistra. Na cestě ho čeká mnoho překážek, největší boj ale musí svést sám se sebou.

Hudební část představení je dílem skladatele Petra Hapky (64) přičemž instrumentaci a scénickou hudby dostal na starost Ondřej Brzobohatý (25) Celkem zazní devatenáct písní. Část z nich – už úvodní V Penziónu Svět – vychází z předchozí spolupráce Michala Horáčka a Petra Hapky, většina je však nová; mezi novými šansony jsou klíčové tři: Hladiny, Tante cose da veder' (oba Kudykam) a Havrani na sněhu (Martin).

Pod režijním vedením Dodo Gombára (34), v choreografii Pavla Strouhala (35) a v umělecké produkci Michala Horáčka (56) dojde k nastudování ve dvou alternacích. Produkce Kudykama bude hledat herce / zpěváky / tanečníky prostřednictvím castingů. První z nich se už odehrál – 12. října v sále Boccaccio jako kabaret. Další casting, tentokrát už ryze formální, proběhne na jevišti Hybernie, a to během několika dní v polovině listopadu.

Z dosud oslovených aktérů stojí za zmínku přinejmenším Vojtěch Dyk, Richard Krajčo, Csongor Kassai, Martha Issová, Nina Divíšková. Celkem jich však budou desítky.

Kromě stálého obsazení bude KUDYKAM osobitý i tím, že jako hosty uvede i známé osobnosti: Jarka Nohavicu, Karla Gotta, Dana Landu, Lucii Bílou, Janu Kirschner, Matěje Rupperta a mnoho dalších; ti se svým průběžným hostováním vesměs už souhlasili.

Pořádá Kudykam s.r.o.

Slavnostní koncert

Úspěšný barytonista a skvělý ředitel s bohatou divadelní zkušeností, vídeňský rodák Angelo Neumann, vytvářel dějiny Nového německého divadla celých 22 let, od zahájení činnosti divadla 5. 1. 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, až své smrti v roce 1910.

Do Nového německého divadla přešel po tříletém období ve funkci ředitele Královského zemského německého divadla, jak zněl tehdy název Nosticova divadla na Ovocném trhu. Těžištěm Neumannova repertoáru byl hudební odkaz Richarda Wagnera a Richarda Strausse, který zde sám několikrát dirigoval své opery Guntram, Salome, Elektra a Růžový kavalír. Neumann nezanedbával ani italskou romantickou operu a zvláštní pozornost věnoval veristickým skladatelům, zejména Puccinimu a Mascagnimu, který v Novém německém divadle několikrát dirigoval svou veleúspěšnou aktovkou Sedlák kavalír. Neumann rovněž neúnavně vyhledával nové operní tituly a uvedl zde řadu světových, českých i pražských premiér. Pod jeho vedením se díky moderní dramaturgii, dokonalému provedení a skvělé interpretaci dostalo Nové německé divadlo na evropskou úroveň. Jeho smrt 20. 12. 1910 byla pro divadelní Prahu obrovskou ztrátou.