Premiéry

Životní osudy zakladatele německé romantické opery Carla Marii von Webera byly do značné míry spjaty s českými zeměmi. V letech 1813 – 1816 působil jako kapelník v pražském Stavovském divadle, zamiloval se tu do herečky a zpěvačky Caroliny Brandtové, s níž se v roce 1817 v pražském kostele sv. Jindřicha oženil, několikrát se léčil v Karlových Varech. Do Čech zasadil i děj své nejslavnější opery Čarostřelec. Poslední operu Tři Pintové na libreto Theodora Hella stačil pouze rozpracovat. Dokončení se na přání skladatelova vnuka Carla ujal v roce 1887 Gustav Mahler. Doplnil hudbu z jiných Weberových prací a přidal vlastní, založenou na Weberových tématech. Mahler dirigoval světovou premiéru opery 20. 1. 1888 v Lipsku a o osm měsíců později ji uvedl 18. 8. v Novém německém divadle (dnes Státní opera Praha). Zápletka opery využívá oblíbené záměny osob, v tomto případě dokonce trojí: za bohatého neotesaného statkáře Dona Pinta se postupně vydávají dva mladíci, Don Gaston a Gomez. Úspěšně překazí Pintovy námluvy u krásné Donny Clarissy, která miluje Gomeze. Že opera skončí happy endem, netřeba dodávat.

Straussova nejpopulárnější opera Růžový kavalír (i když vhodnější český překlad by byl Kavalír s růží) fascinuje publikum od své premiéry 26. 1. 1911 v Drážďanech. Ta způsobila takovou senzaci, že železnice musely rozšířit vlaková spojení, aby se do Drážďan dostalo množství zájemců z celé Evropy. Po krvavých tragédiích Salome a Elektra se Strauss rozhodl napsat komedii, která bude moderní verzí Figarovy svatby; sám Růžového kavalíra nazval „mozartovskou“ operou. O text požádal svého nejlepšího libretistu Hugo von Hofmannsthala; oba jsou považováni za nejslavnější tvůrčí dvojici po Mozartovi s Lorenzem da Ponte. Opera nabízí komický příběh plný záměn, do kterého jsou zapleteny čtyři hlavní postavy: Maršálka, její mladý milenec Oktavián, baron Ochs a jeho potenciální snoubenka Sofie. Četné valčíkové melodie tvoří kontrast k tereziánské Vídni, v níž se děj odehrává; „rokoková atmosféra“ působí vědomě anachronicky. Skrze Maršálku, ohlížející se za svým mládím, probleskuje i hluboká melancholie, signalizující konec jedné epochy, a to nejen v našem operním příběhu. Richard Strauss patřil ke kmenovým autorům Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha), kde byl Růžový kavalír inscenován šestkrát (poprvé 7. 6. 1914), z toho třikrát v nastudování Alexandra Zemlinského. Strauss sám zde tuto operu dirigoval 18. 6. 1922. V další éře naší divadelní budovy, ve Smetanově divadle, byl Růžový kavalír uveden jednou v nastudování Rudolfa Vašaty a v režii Karla Jerneka; od 31. 1. 1964 do 19. 3. 1968 se uskutečnilo 53 repríz.

Slavný dvouaktový balet éry romantismu podle námětu německého básníka Heinricha Heina stojí na kontrastu světa lidského s nadpřirozeným. Příběh půvabné venkovské dívky, která zemře v zoufalství z nešťastné lásky a její duše se po smrti změní ve vílu, je doprovázen líbeznou hudbou A. Ch. Adama plnou snadno zapamatovatelných melodií. Světová premiéra v Pařížské opeře v roce 1841 se setkala s vynikajícím ohlasem a Giselle jako jeden z mála romantických titulů přežila dobu svého vzniku a zařadila se k nadčasovým hodnotám. Dvouaktový balet, postavený v duchu romantické estetiky na kontrastu světa lidského s nadpřirozeným. Balet Státní opery Praha uvede Giselle v tradiční verzi, tak jak ji znají diváci po celém světě a jak v ní excelovali a excelují světové primabaleríny a nejvěhlasnější tanečníci oboru danceur noble.

Slavnostní koncert

Úspěšný barytonista a skvělý ředitel s bohatou divadelní zkušeností, vídeňský rodák Angelo Neumann, vytvářel dějiny Nového německého divadla celých 22 let, od zahájení činnosti divadla 5. 1. 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, až své smrti v roce 1910.

Do Nového německého divadla přešel po tříletém období ve funkci ředitele Královského zemského německého divadla, jak zněl tehdy název Nosticova divadla na Ovocném trhu. Těžištěm Neumannova repertoáru byl hudební odkaz Richarda Wagnera a Richarda Strausse, který zde sám několikrát dirigoval své opery Guntram, Salome, Elektra a Růžový kavalír. Neumann nezanedbával ani italskou romantickou operu a zvláštní pozornost věnoval veristickým skladatelům, zejména Puccinimu a Mascagnimu, který v Novém německém divadle několikrát dirigoval svou veleúspěšnou aktovkou Sedlák kavalír. Neumann rovněž neúnavně vyhledával nové operní tituly a uvedl zde řadu světových, českých i pražských premiér. Pod jeho vedením se díky moderní dramaturgii, dokonalému provedení a skvělé interpretaci dostalo Nové německé divadlo na evropskou úroveň. Jeho smrt 20. 12. 1910 byla pro divadelní Prahu obrovskou ztrátou.